Category Archives: Komedie

jazykové verze: česká, polská (BIURALISTA JARDA O. BOHATER NASZYCH CZASÓW)

---

Černá situační komedie, která přibližuje s humorem a ironií co všechno jsou lidé pro peníze schopni udělat bez toho, že domyslí konce takovýchto „výhodných“ nabídek.

Jarda je ženatý muž středního věku. Mohl by být docela spokojený, jen kdyby jej nesužovaly dluhy, které dělá jeho manželka neuváženým nakupováním. Navíc si jej dobírá mladý kolega z kanceláře, že je ňouma, chodí v obleku a mluví jen spisovně a že i když se s ním vsadí o zajímavou finanční částku, nenechá si udělat ani malou kérku na skrytém místě na těle. Jarda sázku přijímá a ten samý den se jde podívat do nedalekého tetovacího salónu. Tam jej tatér informuje o různých možnostech a také mu řekne, že zrovna nyní jeho kamarádka hledá pro svůj sociologický výzkum člověka a nabízí za to neuvěřitelné peníze. Navíc se na to prý Jarda určitě hodí. Když ji Jarda v kanceláři navštíví, dozvídá se, že by si za půl miliónu měl nechat udělat tetování na čelo, které musí mít viditelné celý měsíc! Přestože Jarda nabízenou sumu potřebuje jako nikdy před tím, tuto nabídku odmítá. Vždyť pracuje na významném úřadě!
Druhý den, když jej doma vlastní těhotná manželka před svým šéfem, což je i její tajný milenec, který je u nich na návštěvě, ponižuje, že je ňouma a že se nedokáže o svou rodinu finančně postarat, se Jarda rozhodne pro tetování, a tedy pro získání slíbené částky. Celý měsíc to určitě vydrží a všem ukáže, jaké peníze umí za měsíc vydělat! Z nich pak splatí všechny manželčiny dluhy a zbudou jim ještě peníze do rezervy až se jim to malé narodí. Nic ale není tak jednoduché, jak se Jardovi na první pohled zdálo…

Obsazení: 5 mužů, 2 ženy

Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.

jazykové verze: česká

---

Jaroslav je neúspěšný malíř před šedesátkou. Po třiceti letech manželství s podnikatelkou Miladou však na něj přišla druhá míza, a tak se schází s mladou milenkou Anetkou. Se svou manželkou, která jej již ničím kromě peněz nepřitahuje, by se nejraději rozvedl, ale pak by ztratil dobré finanční zázemí. A mladé milenky jsou v tomto směru přece dosti náročné…

Jednoho dne Jaroslav opět o rozvodu uvažuje a Anetka mu poradí skvělý nápad, jak se rozvést a přesto z toho získat dost peněz. Poradí mu, že musí svou ženu přistihnout při nevěře, přitom vše zdokumentovat, a pak bude hračkou se rozvést a vysoudit polovinu majetku a její firmy. A aby to vše měli pod kontrolou, vyšlou na ni podplacené milence-provokatéry. A to by bylo, aby ji Jaroslav alespoň při jedné nevěře nepřistihl! Situační černá komedie přibližuje s humorem a ironií co všechno jsou lidé pro peníze a nové milostné vztahy ochotni udělat.

 

Obsazení: 4 muži, 2 ženy

Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.

jazykové verze: česká

---

Komediální příběh přibližuje prvotní seznamování nezadaných mladých lidí - Petra a Kristýny. Jednoho dne však na důležitou schůzku Petr nemůže přijít, proto za sebe pošle mladšího ženatého bratra, který se do rodícího vztahu nezvyklým způsobem vloží. Konverzační hra obsahuje řadu překvapivých zápletek, humoru a ironie.

 

Obsazení: 3 muži, 4 ženy

Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.

-----

 

Festival Na cestě 2013 - scénické čtení

Recenze 

Díky brácho, že tě mám!

pátek, 25. říjen 2013

Napsal uživatel Silvie Nováková

-

Začal první den festivalu Na cestě a my jsme měli možnost zhlédnout už dvě představení. Obě byla prezentována souborem Slezské univerzity Přeseděla jsem si nohu, “Projekt3jsou3“, což je autorský projekt studentů, který je podporován finančním grantem agentury DILIA. V rámci projektu jsou realizovány tři inscenace, které doposud nebyly divadelně uvedeny. První z inscenací nesla název Hra o páté.

Díky brácho, že tě mám! je druhou inscenací tohoto projektu. Jedná se o komedii Miroslava Oupice, absolventa Vysoké školy ekonomické v Praze, který navštěvoval kurzy Tvůrčího psaní. Je autorem beletrií, naučných knížek pro děti, ale píše také divadelní texty. Ve svých hrách, jako je tato, ale i v mnoha dalších (Co bychom neudělali pro hlavu naší rodiny, Hledáme milence, zn. spěchá! atd.) se věnuje především mezilidským vztahům, ve kterých nastávají nečekané dějové zvraty a zápletky, díky kterým je vytvářen Oupicův osobitý a originální humor.

Režie se zde ujala studentka Kulturní dramaturgie na Slezské univerzitě Lucie Linhartová. Ta celou hru pojala jako inscenované čtení pro nevidomé. Pro nás v hledišti to bylo velkým překvapením, jelikož jsme očekávali klasicky hranou inscenaci. Byli jsme tedy vyzváni, abychom měli po celou dobu oči zavřené a zážitek z této hry si vychutnávali pouze jako posluchači. Ovšem nedalo mi to a oči jsem měla po celou dobu otevřené. Už jen proto, že mít je celých šedesát minut zavřené, usnula bych. Přece jenom, když vám někdo v zhasnutém divadle předčítá, únava může přijít rychleji, než si myslíte.

Děj nás zanesl do života mladých lidí, Petra a Kristýny, kteří se právě seznámili a my máme možnost naslouchat, jak se jejich vztah vyvíjí. Všechno by nejspíš probíhalo normálně, kdyby oba z hlavních hrdinů neměli sourozence dvojče, které bylo k nerozeznání stejné. Petr má o pár minut staršího, přitroublého bratra Pavla a Kristýna má sestru Karolínu. Tyto vztahy se najednou začnou vzájemně a nekontrolovatelně proplétat, což pořádně zamotá celým příběhem, který ale díky tomu získává šťávu a švih.

Jedná se o komedii záměn, takže v jistých obrazech mohl být člověk i dosti zmaten. Nejen že v tomto podání ženské role četli muži, ale dva hlavní herci četli zároveň také repliky svých sourozenců dvojčat. Pokud se tudíž dobře nezaměnil hlas, nepřišla větší dynamika v řeči nebo nebyla pozměněna intonace, měli jsme co dělat, abychom v tom neměli ještě větší chaos. Hra byla sama o sobě zábavná, ale v určitých chvílích až příliš nabitá informacemi a občas i zbytečnými vstupy, které ani neposouvaly děj.

Při inscenovaném čtení herci seděli na jevišti kolem stolu, občas někteří odešli, zase se vrátili, ve svých pauzách jedli a pili a občas do toho četli. Po celý čas na ně shora bylo nasvíceno červené světlo, které dodávalo hře atmosféru rozhlasového studia. Uvnitř nás to zároveň mohlo evokovat (právě díky červené barvě) zamilovanost nebo chtíč, jenž byl ve hře také dost zmiňován, už jen kvůli samotnému tématu hry -  nalezení toho “správného“ partnera. Ovšem i uvědomění si, že někdy je opravdu potřeba být v pravý čas na správném místě.

Inscenované čtení mě bavilo zhruba do své první třetiny, poté jsem očekávala od herců trochu více kreativity a především to, že se do děje zapojí samotným hraním. Protože přece jen, sál byl nabitý a my očekávali něco “pro oko“.  Mám za to, že čtení by mělo smysl, i kdyby na jevišti probíhala nějaká herecká akce. Sice jsme poslouchali zajímavý příběh, nicméně ten mohl být ze strany herců/čtenářů místy oživen. I když hlavní hrdinové přidávali u čtení všelijaké grimasy pro zpestření, nestačilo to k tomu, aby si po celou dobu představení udrželi divákovu pozornost.

Scéna tak bohužel jen zbytečně ležela ladem. Chápu, že u inscenovaného čtení není třeba více využívat prostor kolem sebe, ale to už zase navazuji na to, co jsem před chvílí zmiňovala: a to větší akčnost ze strany herců a režisérky. Je pravda, že během předčítání bylo použito pár rekvizit, jako zapálená cigareta nebo sprej rozprášený do prostoru. Tím jsme zapojili i jiné smysly, ale podle mě by neuškodilo, kdyby alespoň jedna scéna či obraz byl sehrán nebo jen malinko naznačen. Tím by se využil prázdný prostor na jevišti a hned by to celou komedii a scénu oživilo.

Hru četlo pět studentů-herců, z toho pouze jedna dívka v roli vypravěče. Byli oděni do civilního oblečení, kostýmní složka tak byla vypuštěna. Své čtení hojně doprovázeli mimikou a všemi možnými témbry, které byly v jejich hlasových silách. To napomáhalo tomu, abychom se ve hře zcela neztratili. Podstatnou složkou inscenovaného čtení byla hudba. Díky jedné melodii, která proplouvala stále dokola celým příběhem, jsme mohli rozpoznávat, že nastává nový obraz. Nesmím opomenout ani režisérkou pouštěný nahraný divácký smích, který byl záměrně pouštěn ve chvílích, ve kterých se to nejméně hodilo.

Přes všechny mé „výtky“ jsem se dobře bavila. Z divadla jsem nakonec odcházela v dobrém rozpoložení a s pocitem, že se mi příběh i čtenářské výkony moc líbili. Byl to pro mne opět zajímavý způsob, jak mohu nahlížet na divadlo, nebo mu spíše naslouchat?

 

jazykové verze: česká, polská (DON JUAN PO CZESKU)

---

Komediální příběh muže ve věku padesáti až šedesáti let, který nedokáže odolat ženskému půvabu. Neseznamuje se však s mladými ženami, jak je v dnešní době zvykem, ale tak maximálně o deset let mladšími ženami, které již leccos zažily a dokáží plně vychutnat jeho kvality. Jednou za čtrnáct dní, vždy v pondělí, vyráží na „lov“. Postupně se setkává s průměrnou vdanou ženou, dámou-paní podnikatelovou, intelektuálkou milující světovou kinematografii, pošťačkou, přítelkyní svého kamaráda a spisovatelkou. Nic nenechává náhodě a na všechny schůzky se pečlivě připravuje - nejen na témata možných hovorů, ale také za pomocí různých převleků a doplňků, které mají na danou ženu zapůsobit. Jeho šarm ženy opětují a vrhají se do jeho náručí v jeho vypůjčené garsoniéře. Tato konverzační hra má velmi překvapivý závěr, který ohromí nejednoho diváka.

 

Obsazení: 2 muži, 1 žena

Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.